Den poslední – hlavně nezmrznout

Ahoy!

Tak tenhle den byl jak z hororu – celou dobu jsem se prala s ledovým vánkem Katrina a prudkým deštěm – až do poslední chvíle (katedrálou nekonče, ještě jsem šlapala přes 5 km do ubytování). Ale abych nelhala – na 3 minuty mě sluníčko zkontrolovalo.

Takže jestli ta cesta má být zkouška, tak účel byl splněn.

Ráda bych vyprávěla o krajině, kterou jsem procházela, ale já mohla koukat jen dolů, takže vůbec netuším. A co víc – po celé cestě byla jen jedna jediná kavárnička. Jaká rarita! Jenže když jsem se tam zastavila zahřát se, zjistila jsem, že berou karty až od 10 Euro. Při pohledu na mne mi ale číšník ten čaj na kartu dal.

Nicméně, když jsem docházela na náměstí v Santiago de Compostela, hrál tam dudák, lidí málo a objevila se přede mnou katedrála, tak jsem se rozbrečela. Ona tahle cesta má necelých 120 kilometrů. Opravdu to není moc. Cca třetí den se rozejdete a šli byste pořád. Prostě Forrest Gump. Řekla bych, že při dobrém počasí je to málo i na rozjímání. Ale vzhledem k počasí, které poslední tři dny bylo, to byl očistec. Vážně už jsem došlapávala na dno.

Tato varianta Svatojakubské cesty se mi líbila. Oceňuji ji o to více, když jsem dnes viděla, kolik lidí jde od Porta. Šla jsem po ní dnes asi tak 4 km. A byly to opravdu stovky lidí, davy, že jsem občas nevěděla, kudy jim uhnout.

Na Camino Ingles jsem si užívala úplného klidu a samoty. Jen já a moje myšlenky na asfaltových drahách galijských vesnic, kde kdysi chodívali angličtí obchodníci. Občas jsme se proplétali i lesem, což bylo takové osvěžení. Díky tomu jsem viděla kus Galície, kam bych se pravděpodobně jinak nevydala. První tři dny byly opravdu náročné s tím vším stoupáním a klesáním, ale pak už to byla jen pohoda. No, pohoda by to bývala byla byla, kdyby bývalo bylo dobré počasí.

Santiago de Compostela mě ale okouzlilo. Úzké uličky, starobylé domy, kostely a útulné kavárničky – prostě nádhera. Dnes, i přes ten nečas, jsem si ho prošla a užila si atmosféru tohoto úžasného městečka.

Co se oblečení týče, mám v plánu pořídit si pláštěnku, kterou lze přeměnit na tarp. I když jsem měla nepromokavou bundu a pláštěnku na batoh, takhle intenzivní liják dokáže najít cestu, aby se dostal mezi záda a batoh. Určitě by se mi hodil tarp, abych si mohla připravit čaj a jídlo i při dešti, protože po cestě nebylo kam se schovat. A když je to v jednom, je to super.

Přemýšlím taky o čelence – na pot v prvních dnech a aby mi nebyla zima v ostatních. Přesně tu, co mám doma na skřínce v obýváku, spolu s nepromokavými návleky na boty, které vřele doporučuji. Jsem ráda, že je mám. Nejsem ráda, že leží tam, kde jsou…

Boty Altra Lone Peak 5 jsou pro mě naprosto úžasné, stejně jako prstové ponožky Injinji, které mi zabránily vzniku puchýřů. A nemůžu zapomenout na lehčí rukavice – prsty na rukou mi fakt mrzly, protože chodím s hůlkami.

Co mi celá tahle cesta dala?

– že jsem schopná být kdekoliv sama a postarat se o sebe

– že dokážu spát i s dalšími lidmi v místnosti

– že je možné za fakt málo peněz vidět a zažít hodně

– že když už nemohu, tak ještě třikrát mohu, a když už vůbec nemohu, tak stále ještě mohu

– že mít obrovské auto, nejnovější telefon a největší televizi není vůbec důležité

– že mi náš konzumní život nepřináší takovou spokojenost, jakou bych si představovala

…a že mi během cesty chyběly děti, rodina a kamarádi.

A co je teď na mém bucketlistu?

Trek Lotyšskem, Litvou a Estonskem.

A mám vyhlédnutou jednu cestu v Himalájích…

No, uvidíme.